Pověst o Drastihlavě

Je vysoký dlúhý kopec, kerý sa menuje Drastihlava. Kdysi prý to bývala sopka a ve vnitřku sú prý všelijaké jeskyně. V nich sa ukrývali zbojníci a ostaly tam po nich poklady. Jednúc sa umluvili dvá pastýřé, ogaři z Hošťálkovéj, že sa odvážíjá vlézt ďúrú do tých jeskyní v Drastihlavě. Dycky čuli vykládať, že v hoře sú veliké hromady pokladů, stříbra aj zlata. Ty poklady, že opatruje čérný kohút se žižlavýma očima, keré sú veliké tajak taléře. No, teho kohúta s takovýma očisky, že by sa nebáli a umluvili sa, kerú noc do téj ďúry polezú. Jura vzál s sebú křesivo a hubku a svazek světidel a ve svatojánskú noc sa vybrali s Jankem do Drastihlavy. Po tmě sa dostali do jeskyně. Tam rozžali světidlo (louč) a Janek chytna ho do ruky šmarovál napřed. Najednúc dře do skaly čelem! „Do Paroma, tu musíme lézť enom po kolenoch! Juro, vem to světidlo!“ A tož tak lézli pomalu dál, až přilézli na místo, kde sa už mohli vzpřímiť. Před nima sa cosi od teho světla odrážalo, tajak nejaký ohének. „Juro, henkaj sa blyščí zlato!“ křiknúl Janek, „Poďme daléj!“ Přišli k jakéjsi vodě, byla hluboká a hučala tajak o povodni. Přes ňu védla uzučká lavečka, enom takové ráhno. Ogaři stojali před lavkú a raďaci sa, majú-li sa pustit přes ňu či né, ani nezmerčili kohúta na lavce, protože byl očisky obrácený k pokladom. A Janek oči také upřené na poklad, už opatrno kladl nohu za nohú a překročíl kohúta. Dojďa k pokladu, vyslékl halenu, zavázál na ní oba rukávy a už cpál do ní zlato. Jura si ale netrúfál přejíť přes lavku. Janek sa mu smíl a chytňa si kus zlata, hodil ním po Jurovi. V tom kohút zařvál. Janek popadl honem halenu a vkročíl zas na lavku. Ale kohút hýp mu na hlavu a chtěl mu vyklofať oči. Janek uhýbál a s halenú nacpanú zlatem spad do téj hlubokéj, hučavéj vody. Zlato ho pohrúzilo a už sa neukázál. Neptajte sa, jak mjél Jura napilno, aby sa dostál z hory ven! Ale v kapci mjél kus zlata, kerý mu Janek přes vodu přehodíl, a za to zlato si potom kúpil zemanský dvůr. Ludé pravili, že Jan býl ogar zlý a lakomý a také ten kohút, věčný hlídač pokladů, trestál smrťú. Ale spravedlivým luďom, že aj uhne z lavky a možú si neco z tých pokladů aj odnésť. Ale takovým řečám ludé moc nedovířali a tak tý poklady ostaly dodnes v Drastihlavě. A až budú lidé tak zlí, že jeden druhému nedopřeje ani vody z potoka, tož tá voda z hory Drastihlavy sa provalí a všecky zatopí.

Pověst o pastýři Barošovi

Na ratibořských pasekách u Ščasných je včil pět chalup, ale kdysi tam byla enom koliba pro ovce. Tý ovce tam pásával pastýř Baroš, ešče mladý chlapík. Je tam posavaď studénka s dobrú vodú. Nedaleko téj studénky bývala ďůra do země a za ňú chodba, o kerej nikdo nevěděl, kde až končí. Pastýř Baroš si tam šél jednú pro vodu a u téj ďúry mu napadlo, že by sa do ní mjél také podívať. Nechál džbán s vodú na kameni u stedénky a vléz do ďúry několik kroků daleko. Ale chodba byla tak těsná, že sa v ní nemohl nijak obrátiť a tož musél lézť pořád daléj. „Snáď tam bude průchod širší, abych sa mohl obrátit a výlézť ven!“ myslél si a zlézl pořáď hlúběj. Na jednom místě byla sluj širší, ale védly z ní tři východy. Baroš po tmě po nich šmátral a nakonec sám nevěděl, z keréj ďúry vylézť! Chvílu tam seďél a přemýšlal, jak sa včil dostať dóm… Tož vlézl konečně do jednéj a přemýšlál a plazíl sa v ní zpátky. Brzo poznál, že to není tá, kerú sa sem dostál, že leze hlúběj a hlůběj do země. Aby sa mohl obrátiť, na to nebylo ani pomyšlení. Súkal sa po břuše pořáď daléj, ani sám už nevěděl, jak dlúho. Prsty měl už do krvi rozedrané a tělo skoro nahé, jeho háby ostaly mu viseť kus po kuse na skali. Hladem a únavú chvílama trochu odespál a potom sa v téj tmě plazíl zas dál. Odříkál si už všecky modlitby, keré umjél a potom už enom vzdychál. Tělo mjél už celé odrané. Zesláblý hladem a bolesťú najednú cítil, že hlina pod ním začíná byť jakási vazká a z dálky jako by tu doléhál jakýsi hukot tajak od velikéj vody. Slyšél ho už aj spíš, ale myslél, že mu tak hučí v hlavě. Opatrno sa sunúl těsnú chodbú a ta sa najednúc začala svažovat prudko dolů. Jél po mokréj hlině ani zadržať sa nemohl. A najednúc v téj tmě vletěl po hlavě do vody. Pohrúzil sa do ní, otočilo to s ním prudko na všecky strany až leknutím omdlél. Dlúho to trvalo než přišél k sobě. Ležál na štěrku pod vrbím u jakéjsi velikéj vody. Býl nahý a tělo mjél samý šrám. Vylézl z vrbí a uviďél nedaleko pasáka se stádem. Šél k němu a prosíl ho o kúsek chleba a nejaký hab na jeho nahotu. Ale pastýř sa ho zlékal jak nejakéj příšery a utěkal pryč. Baroš zalézl zas do chrástí a za chvílu uviděl přichodiť krdel ludí. Vyléz z chrástí a šél jim naprotivá. Vyrozprávjal jim, co a jak, oni ho trochu přioděli a védli ho do jakéhosi městečka, keré neznál. Tam mu dali najesť, oblékli ho a nechtěli mu ani věřiť, co chudák zakusil. Býl pod zemjů štyry dni a tři noci a dostál sa ven až u Napajedel při řece Moravě.

Pověst jak vzniklo jméno „Křížový“

Mezi Ratibořem a Vsetínem je vysoký vrch „Křížový“. O vzniku jeho jména vypravují staří pamětníci tuto pověst: Na Valašsku v horách se udržovalo pohanství ještě dlouho po tom, kdy se v jiných krajích moravských již ujalo křesťanství. Kristovo učení tu hlásali sami věrozvěstové Cyril a Metoděj, ale lid tu potají zůstával věrný své staré víře. Na odlehlých valašských horách scházíval se potají lid ještě dlouho k slavnostem letního slunovratu. Na nejvyšších temenech kopců zřizovali obětiště a tam v nejdelší den v roce při velikém ohni obětovali chleby a úlitbu svým pohanským bohům. Slavnost trvala vždy až do rána příštího dne a vzpomínka na ni v lidu zůstala až do nedávna jako „svatojánské ohně“. Nejpamátnější hora, na níž se konaly takové slavnosti letního slunovratu, byl Radhošť. Když však naši věrozvěstové tam skáceli sochu Radegasta, stáhli se starověrci do hor a tam potajmu konávali své slavnosti dále. U nás to bylo na odlehlém, vysokém kopci za Semetínem. Při jedné z těchto zakázaných slavností byli starověrci lidem najatým správcem kraje na tomto kopci přepadeni. Došlo k tuhému boji obušky, při němž byli mrtví a mnoho raněných a starověrci byli rozehnáni. Jejich obětiště na temeni kopce bylo rozkopáno a zničeno a na jeho místě byl vztyčen vysoký, dřevěný kříž jako symbol vítězného křesťanství. Podle tohoto kříže začal lid tomuto kopci říkat „Křížový“.